Nevím, jestli to tak máte taky, ale já měl v dětství problém s tvorbou určenou pro děti. Přišlo mi, jakoby se dospělí předháněli v tom, kdo vytvoří dílo, které bude pro děti co nejnepochopitelnější. Do toho komplotu byli zapojení jak autoři tak ilustrátoři dětských knížek, hudební skladatelé a textaři, tvůrci televizních pohádek a já nevím kdo ještě. A všichni se snažili pod záminkou umění naládovat do nás nebohých dětí směsici kakofonních skladeb, podivně ulítlých obrázků mdlých barev, a studiových pohádek v nichž hlavní postava chodí na místě a za ní se otáčí válec s cyklickým stromořadím. Děs!
Dnes už jsem velkej a jen tak něčeho neleknu. Ale občas mám pocit, že i přes, nebo možná právě pro tu mnohem širší nabídku, kterou moje děti v kulturní oblasti mají, jsou nuceny (no dobře, tak ne nuceny, ale víte jak to myslím) konfrontovat se s tvorbou, kterou nemohou uchopit. Jsou v podobné situaci jako kdysi já, jen mají možnost sáhnout vedle po něčem jiném.
Tomu mému dětskému minitraumátku vděčím za jedno: kdykoliv se setkám s tvorbou pro děti, snažím se ji vnímat jako dítě. Přiznávám, že je to velmi těžké, ale mnohdy stačí jen ta snaha. A mám to štěstí, že jsem si nadělil vlastní potomky. (Ne, nejsou to ty děti z obrázku u tohoto článku – moje nemají tak čisté oblečení.) Kdykoliv tápu, zeptám se jich. Ne nahlas. Většinou jen nenápadně pozoruju a oni mi dávají odpovědi. A samozřejmě na nich takto testuju audioknihy.
Na těch je totiž možno mnohé pokazit. Špatně začít může už sám autor, který třeba píše s přesvědčením, že stačí do příběhu dát mluvícího medvídka a o úspěch je postaráno. Je mu jedno, že jeho hrdina řeší umělé problémy pro děti zcela nepřirozeným způsobem, vůbec nepředpokládá, že se dítě bude zajímat proč právě tak a ne jinak.
Tragédie pokračuje druhým dějstvím, v nahrávacím studiu. Ani zvukař, který má zkušenosti s výrobou reklam pro místní rádio, nezaručí dobře nasnímanou a sestříhanou nahrávku. A ani ruchy, které u té příležitosti stáhnul ze zvukové databanky a nestřídmě používal napříč celou nahrávkou, nedokážou narovnat nedostatky knižní předlohy. Nemluvě o nulových dramaturgických úpravách textu bez nichž je vyprávění nepřirozené a o režijním vedení, kterému se přizvané interpretce – kdysi známé zpěvačce, která se občas prsí na druhých stránkách bulvárních novin, vůbec nedostalo.
Pokud ani jeden z těchto článků procesu tvorby audioknihy není schopen vcítit do dítěte, stát se jím, přijmout jeho fantazii a bezprostřednost, výsledek nemůže být dobrý. Malí posluchači sice nějakou dobu vydrží, pak se ale začnou nudit a už nikdy se k audioknize nevrátí.
Ne každému je bohužel dáno napsat příběh pro děti. A ne kdokoliv může dát vzniknout kvalitní audioknize.
Naštěstí existují frajeři, kteří jsou schopní přemýšlet jako děti a psát, komponovat a malovat tak, aby to bylo blízké právě jim. Na jejich díla pak alespoň mé děti reagují nadšením a opakovaným poslechem (či četbou). Sláva jim!
Někdy příště napíšu, jaké audioknihy to mají u mých dětí dobré. Na ty druhé raději zapomenu.
- Jak se hledají nejlepší audioknihy - 5. apríla 2018
- Užíváte si audioknihy v kruhu svých blízkých? - 22. decembra 2017
- Tvrdý oříšek zvaný audiokniha pro děti - 9. novembra 2017
1 Comment
14. novembra 2017 @ 06:34
Já bych to neviděl, tak černě. Od mala poslouchám dětské mluvené slovo a ač mi je 31, tak dodnes často usínám při poslechu třeba Rumcajse a dalších klasických pohádek. Je to asi těžká úchylka, ale zvyk je železná košile. Spíš mám problém s nedostatkem tvorby a snad i cenou, že se mi zdá zvláštní, když klasická audiokniha o dvaceti hodinách stojí méně než hodinová pohádka. Je dostatek kvalitní dětské literatury i když ta kvalita není jako dřív a základem u dětské audioknihy vnímám interpreta. Takový Cupák, Hoger, Brodský ti kdyby četli obsluhu hasícího přístroje, tak to člověk bude s napětím poslouchat. Jako speciální pedagog vnímám jak děti silně vnímají intonací a barvu hlasu. Chce to najít zase osobnost, která by dokázala vyrovnat zmíněným umělcům a nebát se šáhnout po klasických autorech. Spíš cítím nezájem vytvářet nové dětské audioknihy. Děti nemají peníze a nic nekoupí a dospělí spíš si koupí román pro sebe než zkusit děti přivést k poslechu pohádek.