Dánský autor Jussi Adler-Olsen patří k tomu lepšímu, co se na poli soudobé “severské krimi” objevuje. Jeho příběhy jsou velice drsné, přesto přesvědčivé, a jejich společným znakem je zakořenění motivace pachatele – pachatelů hluboko v dětství a dospívání.

Podobně jako Nesbo v “holeovkách”, Hennning Mankel či v audiopodobě bohužel nezpracovaný německý autor Jan Seghers (pokud jste nezapomněli číst, velmi jeho knihy doporučuji) i Adler-Olsen píše seriál propojený osudy hlavních hrdinů z oddělení Q, které se ve sklepě kodaňské kriminálky zabývá starými, dlouhodobě nevyřešenými případy. Případy, které se staly, ale neskončily…

Po velmi dobré Ženě v kleci jsou Zabijáci dalším příjemným překvapením. I když píše o velmi závažném tématu psychopatie a sociopatie, nechybí humor (ono by se to snad ani jinak nedalo unést) a jeho vhled do uvažování průměrného psychopata (či slovy Františka Koukolíka “devianta”) je fantasticky propracovaný, zdokumentovaný a prokonzultovaný (což jsem si ověřil u odborníka:-) – Larse Keplera s jeho (jejich – jde o manželskou dvojici, dejž jí pámbů štěstí alespoň v rodinném životě) za vlasy přitaženými konstrukcemi, které jsou někdy až k smíchu – zkrátka nečekejte.

Zabijáci jsou krom nadprůměrné detektivky s prvky thrilleru i hlubokou sondou do duší lidí s poruchou osobnosti a právě to z knihy činí výjimečně kvalitní literaturu bez ohledu na žánr.

Překvapením pro mne byl výkon Igora Bareše, který knihu načetl dobře, bez zbytečného přehánění a hlavně se nenechal (či ho režisér nenechal) strhnout k parodii, přestože kniha nabízí řadu míst, kde k podobnému přístupu interpreta skoro nutí.

Třikrát bravo!