Návštěva veletrhu Svět knihy může být díky hroznému počasí a spoustě lidí občas náročná. Ale jestli si myslíte, že je náročná pro návštěvníky, zkuste si obout boty vystavovatele.
Pamatuju si, když jsem poprvé učila na Gymnáziu, kde jsem roky předtím studovala. Bylo to jako projít neviditelnou stěnou, nebo přelézt zeď. Najednou jsem se ocitla v táboře na druhé straně a nechápala jsem, jak může být tak nepopsatelně rozdílný.
Ze svého nedávného rozhovoru s jednou recenzentkou jsem nabyla dojmu, že ve vztahu vystavovatel – návštěvník půjde o podobný paradox. A tak vznikl nápad nechat vás nahlédnout za oponu toho, co se na veletrhu vlastně děje, když na něm vystavujete.
Dlouho předtím
Jako první jsou na řadě kroky domlouvání stavby stánku a celkové prezentace. Protože my jako Audiolibrix nemůžeme jednoduše odbýt stánek tak, že tam nataháme knihy, máme práci možná o to těžší. Takže dlouhé měsíce před začátkem veletrhu už začíná naše práce a plánování – jak akcí, tak vizuálu stánku.
Ze strany Světa knihy probíhá spolupráce na hrubé stavbě stánku, který vlastně skládáte z jednotlivých částí a každý si vybere to své. Milovníci lega a jiných stavebnic by si přišli na své. Chytří lidé, kteří milují matematiku a mají prostorovou představivost jako já… ne počkat, jsem úplným opakem. Lidé jako já to mají vyloženě jako výzvu – a ne vždycky se jim podaří ji splnit. A tak jsem si ani po několika měsících neurovnala, která strana našeho stánku bude mít 3 a která 4 metry.
Přípravy měsíce před veletrhem jsou trochu namáhavé, a tak mám fakticky omluvu, proč jsem se nezvládla zastavit a uvědomit si, že když jedna stěna má zaručeně 3 metry, ta naproti ní bude mít 3 metry také…
Úterý a středa
Veletrh začíná ve čtvrtek, ale lidé a spousta aut se začnou rojit už v úterý. Ale hlavně ve středu ráno. Ve středu ráno najdete před Veletržním palácem tolik dodávek, že máte skoro problém projít k budově. Celý veletržní prostor je jako včelí úl. Všichni pilně pracují, nosí, stěhují, vrtají, bouchají… zkrátka takové staveniště.
Někteří vystavovatelé si volí i svou vlastní výzdobu a neberou prvky od pořadatele – třeba nakladatelství Host má už známý „ufonský“ stánek. Jiní berou, ale po příjezdu zjistí, že mají nákresy na 4×3 metrů trošku naopak a někdo neobjednal plakáty na pult… Ještě teď nevíme, kdo to byl, ale je nám jich líto.
Zajímavé je ve středu vidět i organizátory, kteří mají na starosti lepení koberců a podobné legrácky. Když se k tomu pak připojí super počasí (sluníčko paří), máte takové přípravné peklo.
Oficiálně je hala otevřena někdy do 10. hodiny večerní, ale reálně ji ve středu vystavovatelé opouštějí v noci. My jsme se výjimečně poučili ze zkušeností z předchozích let (rozumějte půlnočního odchodu) a už jsme svůj čas stavění stánku zvládli natlačit do časového okna od osmi ráno do cca půl deváté večer. Ale není úplnou výjimkou, že když zrovna odcházíme, někteří vystavovatelé se na místo teprve chystají.
Pokud mají kostru stánku od pořadatele, pro některé je to záležitostí vybalení knih a vylepení plakátů. Ale abych to nezjednodušovala, i tohle nějakou dobu trvá. A letos jsme si říkali, jestli soudruzi nedělají dobře. Jelikož my jsme přežívali přes poledne nechutné a upocené vedro a chytrolíni po večerním příjezdu už měli hezky klídek a chládek.
Jestli se někdy budete chystat vystavovat na veletrhu, zvažte své časové možnosti, ale myslete u toho i na počasí a na to, co vám vyhovuje 🙂 Ten večerní chládek je totiž prima.
Rozjíždíme se
Pokud na veletrh dorazíte hned ve čtvrtek ráno, zaprvé nezažijete ani zdaleka tak velké fronty jako v sobotu. Oficiálně by totiž měl být pro odbornou veřejnost, a tak vám z většiny budou dělat konkurenci knihovnice nebo mladí studenti.
Máte tak ale možnost zažít legraci v podobě pozorování nedostavěných stánků a zoufale pobíhajících vystavovatelů, kteří se na poslední chvíli ještě snaží dotáhnout, co se nestihlo den předtím.
V našem případě to byl geniální výmysl vystavovat na zdi knihy, z nichž jsme měli k dispozici pouze polovinu. A tak můžete na fotkách z prvního dne vidět na pár místech zdi, na kterých směřují šipky tak akorát na velké, bílé prázdno. Vše se ale zažehnalo, žádné strachy!
Veletrh v plném proudu
My jsme každoročně umístění v levém křídle Veletržního paláce, které by si možná ani levé křídlo říkat nemuselo, protože jde o stan. Nebo spíš skleník. Jakmile o trošku stoupne teplota, sanitky jsou připravené hned před vchodem, protože účast je pouze pro silné povahy.
Na druhou stranu se nám přítomnost v tomto stanu projevila jako výborné konverzační téma na prolomení ledů s návštěvníky. Nedýchatelno je takové všeobecné téma pro všechny věkové i zájmové kategorie.
Navíc vystavovatelé projevují vzájemnou kolegialitu. My jsme si například ušili přátelství s naproti vystavujícím vydavatelstvím Jota, které nás zachraňovalo svými vějířky (díky za ně!) a které jsme my zase zachraňovali neustálým přísunem kofeinu.
Káva z našeho kávovaru měla mimochodem velký úspěch a krom toho, že knihovnice prý vyhlásily náš stánek jako nejhezčí na veletrhu, jsme pochvalu na kávu slýchali snad nejčastěji. A to i od vás, zákazníků, kteří se zastavili na stánku.
Za což děkujeme. Snad vám naše dárečky udělaly radost. Nám udělaly velkou radost vaše návštěvy! Za sebe musím říct, že je skvělé spojit si s mailovkami obličeje a vidět tak skutečné lidi. Navíc vaše návštěvy jsou pro nás takové pohlazení a zároveň i šancí si na chvíli sednout a ulevit bolavým nožičkám.
Obvykle jsme zvyklí pracovat u počítače, většinu času na židli. Stání na místě po dobu několika dní je zase taková menší výzva. Takže choďte zase příští rok! Ať si taky trochu odpočineme 🙂 Ale samozřejmě proto, že vás rádi vidíme a ještě raději si povídáme o audioknihách. Navíc dokážeme i poradit a vyřešit občasné problémy.
A když už je řeč o problémech, řešíte i ty své – jako fakt, že plakáty nechtějí držet na stěnách, protože v noci je chladno a přes den vedro a vlhko. Součástí naší výzdoby byly letos Mirky hodiny a ty to odnesly nejvíc. První den jsme je našli na zemi s rozbitým sklem, druhý den jsme je našli na zemi s ulomenými nožičkami… další den jsme se rozhodli je na noc sundat…
Svět se nezastaví
Letošní ročník veletrhu byl dost specifický v tom, že nám do něj všem vběhla nečekaná událost. Byla to sobota ráno, přesněji 6 hodin ráno. Představte si tu situaci – jdete si lehnout někdy ve 2 ráno a za pár hodin vás probudí dunění.
Logicky si povíte, že nějaký blázen si pouští hlasitou hudbu. Ale po kontrole času na telefonu, který vám oznamuje 6 hodin ráno… a po opětovné kontrole času na telefonu ve snaze probrat se a ujistit se, že opravdu není šest ráno… zjistíte, že se někdo v okolí zbláznil.
Ti sousedi.
Jenže po odchodu z ubytování jste vyvedeni z omylu. Hudba je v parku vedle vás slyšet ještě víc. A ani o píď se to nezlepší po příchodu na Výstaviště. Kde se konečně dozvíte, že shodou okolností se v parku koná putovní techno párty, která bude vedle vás dunit až do 10 večer, kdy se přesune do nedaleké haly, aby na druhý den opět začala v parku. A opět v šest hodin ráno.
Měli byste tu sobotu ráno vidět šťastné obličeje všech vystavovatelů. Nejvíce ale nás v levém křídle, kde to samozřejmě ve stanu bylo krásně slyšet. A co čert nechtěl, zrovna v ten den jsme plánovali natáčení našeho podcastu – v pravém rohu, který, asi už jste to uhodli, byl nejblíže centru techno hudby.
Takové malé osvěžení, to aby legrace nestála! Zase bych chtěla zmínit tu druhou stranu, kdy společný vztek utužuje vztahy mezi jednotlivými vystavovateli a podporuje kolegiální komunikaci. Takže vlastně jsme mohli být téhle techno párty vděčni za osvěžení a trochu nevšednosti.
Nahrávání podcastu přeci jen proběhlo a za účasti dunění, ale minimálně bylo trošku utlumené. Pokud jste však posluchačem našeho podcastu, pravděpodobně ho na nahrávce poznáte 🙂
K. O. N. E. C.
Na veletrh všichni jezdíme z nějakého důvodu a cílem tohoto článku ani jeho konce není si stěžovat. Komunikaci s návštěvníky si užíváme a pojedeme zase. Když jsme si tohle řekli, je čas popsat vám šťastné a unavené výrazy všech vystavovatelů, kteří se v neděli ve 4 hodiny pouštějí do rozebírání svých stánků a balení knih.
Včelí úl je zpátky. Během výstavy se mu osazenstvo ani neblíží, protože větší množství lidí obdivujících knihy se ani zdaleka nepohybuje s odhodlaností vystavovatelů, kteří už se těší domů a do vany.
Trhají se plakáty, bortí se kartonové stěny, balí a počítají se knihy, strhávají se lepenky z koberců… a celé výstaviště prakticky bzučí nadšením. Konstrukci, kterou jsme stavěli 12 hodin, teď máme zbouranou během půl hodiny a my jsme naplněni pocitem zadostiučinění podobně jako rodiče o svátcích vánočních.
Tolik příprav a teď je to za námi, papíry rozcupované, dárky rozdané. Vystavovatelé se rozjíždějí a rozlétají do všech stran. Všichni si mávají a loučí se se smíšenými pocity z rozcupované dekorace.
A začíná odpočítávání do dalšího ročníku akce.
- Štvordňový pracovný týždeň v praxi – úspech, či zlyhanie? - 4. apríla 2023
- Ako nespadnúť do pasce zaneprázdnenosti - 4. januára 2023
- Ako čítanie pôsobí na emócie a v čom je to pre vás dobré - 28. januára 2022
2 komentáre
Hanka
7. júna 2018 @ 12:16
Krásně se to čte, máme zrovna s kamarády za sebou výstavu kaktusů a sukulentů a musím říci , že je to podobné. kromě kávičky, tu jsme chlemtali sami a po návštevě cca 250 dětiček během dopoledne jsme byly schopni jenom sedět v koutku a dělat, že tam ani nejsme. Jinak máme také velkou radost . když se nám lidé vracení a na rozdíl od Vás nám sdělují jak dopadly jejich kytičky z loňského roku. Někteří se přiznali, že je asi zavraždily! Jinak se většinou chlubí s fotečkami svých zelených robátek a každý kvítek je oslavován jako národní svátek :-)) . Vždy se na výstavu těšíme a když je konec, jsme nadšeni ještě více a za týden už vymýšlíme co udělat příští rok lépe. Takže držím palce na příští rok a máte čas na nabrání sil . Všem vystavovatelům přeji hodně dobré nálady a vždy úsměv na tváři! Krásný den z Havířova Vám přeje Hanka.
Petra Schultze
7. júna 2018 @ 12:33
Hanko,
to jsem ráda, že to znáte také stejně. Ty části vyčerpání, kdy předstíráme, že tam nejsme se taky dějí. Ale co nejnápadněji! :))
A kde se ta vaše výstava konala? Abychom pro příště věděli. Já bych jinak asi zabila i ty sukulenty, s manželem jsme totiž zavraždili i bonsaj a pod to už asi klesnout nejde, co?
U nás je legrace taková ta poznávačka, kdy se mi zdá, že si člověka pamatuju z předchozího roku, ale nevím, jestli to zmínit (co kdyby to byla hloupost). A potom ta, kde se vyloženě vrátí lidi, které jsme zlomili rok nebo dva roky předtím. To je bezvadné 🙂