Otázka „co je to ta audiokniha“ zaznívá i přes několikaletou intenzívní osvětu vydavatelů, prodejců i odborných publicistů stále v různých obměnách a z různých úst. Ptají se jak neznalí, tak posluchači nováčci, ale i ti zkušenější. Odpověď přitom není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
V době, kdy jsou u nás audioknihy jednoznačně na vzestupu, kdy přibývá jejich posluchačů i vydavatelů, kdy roste zájem médií a o tématu se stále více píše a mluví, dochází zcela pochopitelně k celé řadě nedorozumění, nepřesností, nejasností a omylů.
Náruč pojmu „audiokniha“ je natolik široká, že obsáhne téměř jakýkoliv zvukový záznam mluvného slova, zároveň ale etymologicky odkazuje jednoznačně na příbuznost s literaturou. Prvoposluchači, tedy ti, kteří audioknihy teprve objevují, bývají často zmateni.
Nešťastná audiokniha
Osobně považuji za příčinu častých nedorozumění právě nešťastný termín „audiokniha“. Ono spojení s knihou je velmi svazující a často budí falešná očekávání. Šíře toho, co se dnes pod pojem „audiokniha“ schová je značná.
Pokud se dobře pamatuji, ještě před rozmachem audioknih, který velmi zvolna začal s vydavatelstvím Tympanum před deseti lety a intenzivněji pak s nástupem elektronického způsobu distribuce, se to, čemu dnes říkáme „audioknihy“ označovalo jako „mluvené slovo“.
Termín typicky česky krkolomný a složitý, ale posluchač měl jasno, že v takto označeném prodejním regálu najde jak Horčičkovy dobrodružné inscenace pro Supraphon, záznamy představení Divadla Járy Cimrmana i produkci vydavatelství AudioStory.
Všechny tituly měly jeden společný znak – zprostředkovávaly posluchačům kulturní zážitek pouze prostřednictvím zvuku. Pokud dnes všechny tyto (četby, dramatizace, záznamy živých uměleckých vystoupení, archivní rozhlasové reportáže, rozhovory atd.) označujeme jako „audioknihy“ nutně dochází k nedorozuměním. Termín se už ale uchytil pro označení veškerého mluveného slova na zvukových nosičích.
Panenské audioknihy
I když se nám už ovšem podaří vyjmout z této široké množiny jen nahrávky, které vznikly podle knižních předloh, není ještě zdaleka vyhráno. Některé naprosto věrně kopírují literární text, jiné ho krátí, anebo dokonce úplně přepisují.
Po těch prvních nejčastěji volají posluchači, kteří audioknihy chápou v té nejčistší podobě, tedy jako čtené knihy, které mají sloužit v případě nedostatku času či nevhodnosti prostředí nebo podmínek.
Vyžadují od nich přesně tentýž zážitek, jaký mají sami při čtení knihy a jakékoliv odlišnosti, nedej bože krácení textu, považují za podvod. Nelze se jim divit – právě oni jsou oběťmi termínu „audiokniha“ a žádají tedy přesně to, co slibuje – zvukovou knihu.
Kde je poptávka, je samozřejmě i nabídka, zvláště, když je tento přístup nejjednodušší a nejlevnější. Vždyť stačí koupit trochu lepší mikrofon, posadit k němu někoho, kdo se příliš nezakoktává a jeho četbu zaznamenat na běžném notebooku.
Samozřejmě záměrně přeháním v touze zdůraznit takto extrémní přístup. Ale možná byste se divili…
Audiokniha jako umělecké dílo
Na druhé straně proti této skupině stojí jiná, jejíž příslušníci jsou otevřeni všem možnostem, které zvukový záznam skýtá. Od tvůrců vyžadují adaptaci literárního díla se vším všudy: s dramaturgií, s režisérským vkladem, s interpretačním nastudováním, původní hudbou, ruchy a zvukovým zpracováním.
Nevnímají audioknihu jako náhražku četby, ale jako svébytné umělecké dílo, které využívá všech možností zvukové adaptace. Chtějí zvukový film – nové dílo, které původní povídku či román posune na jinou úroveň.
Takový přístup k tvorbě audioknih ovšem vyžaduje vysokou profesionalitu všech tvůrců – dramaturga, režiséra, interpretů, zvukaře, hudebního skladatele a bývá proto mnohem náročnější než výše zmiňované čisté audioknihy.
Někde mezi…
Mezi těmito krajními mezemi je široký audioknižní lán, na němž se vydavatelé a tvůrci audioknih mohou volně prohánět. Nejčastěji se drží poblíž čistých audioknih – do textu zasahují minimálně a jen v nejnutnějších případech.
Většinou sázejí na zkušeného interpreta, který se v případě nouze dokáže i sám režírovat. Osvícenější vydavatelé se pouští kousek dál – snaží se přistupovat ke každé předloze individuálně a její zvukové zpracování volí podle mnoha různých aspektů. Málokdy sahají k rozsáhlým dramatizacím, vyžaduje-li to ale text, nebojí se dvou- i vícehlasých četeb a dramatizovaných četeb.
Interprety volí uvážlivě, přičemž nesahají pouze po audioknižních matadorech, ale občas překvapují i novými hlasy. Hudba v jejich případě plní nejen oddělovací úlohu, ale na vhodných místech podkresluje četbu a dokáže zdůraznit rytmus děje.
Jak se tedy rozhodnout?
Na posluchači pak je, aby před nákupem audioknihy využil možnost poslechu krátké ukázky či stažení delší ochutnávky, případně přečetl odbornou recenzi a rozhodl se, zda mu typ zvukového zpracování vyhovuje, či ne.
Vzhledem k rozlišným úrovním adaptací, se kterými se může setkat, a i přes snahu prodejců o správnou kategorizaci, se totiž občas stane, že se takový posluchač nechtěně zaposlouchá do rozhlasové dramatizace místo očekávané mnohahodinové četby téhož románu.
Zmiňované situaci by se přitom dalo vyvarovat – detail audoknih většinou obsahuje informaci o krácení i typu zpracování. Díky čemuž si v kombinaci s ukázkou a recenzemi každý dokáže vybrat ten pravý titul.
Jakub je v audioknižnom svete stálice – založil a sám zorganizoval dnes už prestížnu cenu Audiokniha roka a zároveň aj prvý audioknižný recenziový portál naposlech.cz. A ten tiež pod jeho skúsenou taktovkou pokračuje. Vo voľnom čase počúva audioknihy s rodinou, ale tiež ich nadšene hodnotí a píše o nich.
Latest posts by Jakub Horák
(see all)
Otázka „co je to ta audiokniha“ zaznívá i přes několikaletou intenzívní osvětu vydavatelů, prodejců i odborných publicistů stále v různých obměnách a z různých úst. Ptají se jak neznalí, tak posluchači nováčci, ale i ti zkušenější. Odpověď přitom není tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát.
V době, kdy jsou u nás audioknihy jednoznačně na vzestupu, kdy přibývá jejich posluchačů i vydavatelů, kdy roste zájem médií a o tématu se stále více píše a mluví, dochází zcela pochopitelně k celé řadě nedorozumění, nepřesností, nejasností a omylů.
Náruč pojmu „audiokniha“ je natolik široká, že obsáhne téměř jakýkoliv zvukový záznam mluvného slova, zároveň ale etymologicky odkazuje jednoznačně na příbuznost s literaturou. Prvoposluchači, tedy ti, kteří audioknihy teprve objevují, bývají často zmateni.
Nešťastná audiokniha
Osobně považuji za příčinu častých nedorozumění právě nešťastný termín „audiokniha“. Ono spojení s knihou je velmi svazující a často budí falešná očekávání. Šíře toho, co se dnes pod pojem „audiokniha“ schová je značná.
Pokud se dobře pamatuji, ještě před rozmachem audioknih, který velmi zvolna začal s vydavatelstvím Tympanum před deseti lety a intenzivněji pak s nástupem elektronického způsobu distribuce, se to, čemu dnes říkáme „audioknihy“ označovalo jako „mluvené slovo“.
Termín typicky česky krkolomný a složitý, ale posluchač měl jasno, že v takto označeném prodejním regálu najde jak Horčičkovy dobrodružné inscenace pro Supraphon, záznamy představení Divadla Járy Cimrmana i produkci vydavatelství AudioStory.
Všechny tituly měly jeden společný znak – zprostředkovávaly posluchačům kulturní zážitek pouze prostřednictvím zvuku. Pokud dnes všechny tyto (četby, dramatizace, záznamy živých uměleckých vystoupení, archivní rozhlasové reportáže, rozhovory atd.) označujeme jako „audioknihy“ nutně dochází k nedorozuměním. Termín se už ale uchytil pro označení veškerého mluveného slova na zvukových nosičích.
Panenské audioknihy
I když se nám už ovšem podaří vyjmout z této široké množiny jen nahrávky, které vznikly podle knižních předloh, není ještě zdaleka vyhráno. Některé naprosto věrně kopírují literární text, jiné ho krátí, anebo dokonce úplně přepisují.
Po těch prvních nejčastěji volají posluchači, kteří audioknihy chápou v té nejčistší podobě, tedy jako čtené knihy, které mají sloužit v případě nedostatku času či nevhodnosti prostředí nebo podmínek.
Vyžadují od nich přesně tentýž zážitek, jaký mají sami při čtení knihy a jakékoliv odlišnosti, nedej bože krácení textu, považují za podvod. Nelze se jim divit – právě oni jsou oběťmi termínu „audiokniha“ a žádají tedy přesně to, co slibuje – zvukovou knihu.
Kde je poptávka, je samozřejmě i nabídka, zvláště, když je tento přístup nejjednodušší a nejlevnější. Vždyť stačí koupit trochu lepší mikrofon, posadit k němu někoho, kdo se příliš nezakoktává a jeho četbu zaznamenat na běžném notebooku.
Samozřejmě záměrně přeháním v touze zdůraznit takto extrémní přístup. Ale možná byste se divili…
Audiokniha jako umělecké dílo
Na druhé straně proti této skupině stojí jiná, jejíž příslušníci jsou otevřeni všem možnostem, které zvukový záznam skýtá. Od tvůrců vyžadují adaptaci literárního díla se vším všudy: s dramaturgií, s režisérským vkladem, s interpretačním nastudováním, původní hudbou, ruchy a zvukovým zpracováním.
Nevnímají audioknihu jako náhražku četby, ale jako svébytné umělecké dílo, které využívá všech možností zvukové adaptace. Chtějí zvukový film – nové dílo, které původní povídku či román posune na jinou úroveň.
Takový přístup k tvorbě audioknih ovšem vyžaduje vysokou profesionalitu všech tvůrců – dramaturga, režiséra, interpretů, zvukaře, hudebního skladatele a bývá proto mnohem náročnější než výše zmiňované čisté audioknihy.
Někde mezi…
Mezi těmito krajními mezemi je široký audioknižní lán, na němž se vydavatelé a tvůrci audioknih mohou volně prohánět. Nejčastěji se drží poblíž čistých audioknih – do textu zasahují minimálně a jen v nejnutnějších případech.
Většinou sázejí na zkušeného interpreta, který se v případě nouze dokáže i sám režírovat. Osvícenější vydavatelé se pouští kousek dál – snaží se přistupovat ke každé předloze individuálně a její zvukové zpracování volí podle mnoha různých aspektů. Málokdy sahají k rozsáhlým dramatizacím, vyžaduje-li to ale text, nebojí se dvou- i vícehlasých četeb a dramatizovaných četeb.
Interprety volí uvážlivě, přičemž nesahají pouze po audioknižních matadorech, ale občas překvapují i novými hlasy. Hudba v jejich případě plní nejen oddělovací úlohu, ale na vhodných místech podkresluje četbu a dokáže zdůraznit rytmus děje.
Jak se tedy rozhodnout?
Na posluchači pak je, aby před nákupem audioknihy využil možnost poslechu krátké ukázky či stažení delší ochutnávky, případně přečetl odbornou recenzi a rozhodl se, zda mu typ zvukového zpracování vyhovuje, či ne.
Vzhledem k rozlišným úrovním adaptací, se kterými se může setkat, a i přes snahu prodejců o správnou kategorizaci, se totiž občas stane, že se takový posluchač nechtěně zaposlouchá do rozhlasové dramatizace místo očekávané mnohahodinové četby téhož románu.
Zmiňované situaci by se přitom dalo vyvarovat – detail audoknih většinou obsahuje informaci o krácení i typu zpracování. Díky čemuž si v kombinaci s ukázkou a recenzemi každý dokáže vybrat ten pravý titul.
Zdieľaj článok
Audioknižný experiment: Vybrali sme najlepšie audioknihy z obľúbených žánrov
Veľký audioknižný prieskum 2023
Umelá inteligencia: už ste sa s ňou stretli?